Bílý tygr a Ještěd

Anna, 23 · Liberec

Moje babička z Jablonce vždycky říkala, že muže nejlíp poznáš podle toho, jak se chová ke zvířatům a k číšníkům. Na číšníky jsem měla dost času v kavárnách, ale na zvířata ne. Proto jsem Vojtovi, když se po dvou týdnech psaní konečně zeptal, kam bych chtěla jít, napsala: do zoo. Myslela jsem, že to bude test. Nakonec to byl nejlepší den celého semestru.

Je mi třiadvacet, studuju na Technické univerzitě v Liberci textilní design a bydlím na kolejích na Harcově, v pokoji s výhledem na přehradu a na spolubydlící, která si každý večer maluje nehty v barvách podle nálady. Vojtu jsem potkala na aplikaci. Studoval na TUL taky, strojírenství, ale nikdy jsme se nepotkali, protože strojaři a designérky se v menze potkávají asi tak často jako lachtani a velbloudi. Na fotkách měl rozcuchané vlasy, modrou mikinu s logem fakulty a jednu fotku s morčetem. Morče se jmenovalo Pan Brambora. To byl hlavní důvod, proč jsem mu napsala.

Sešli jsme se v sobotu v deset u vchodu do zoo, kousek od Lidových sadů. Liberec byl ráno zamlžený, jak to v září bývá, a Ještěd nad městem vypadal jako duch v šedé peřině. Vojta přišel s termoskou a papírovým sáčkem, ve kterém měl koláče z pekárny na Moskevské. Řekl, že na test se sluší přinést svačinu. Zeptala jsem se, jak ví, že to je test. Řekl, že každé rande je test, jen se o tom nahlas nemluví.

Liberecká zoo je nejstarší v Česku a má takovou zvláštní atmosféru, stará zákoutí, pavilony, které pamatují císaře, a mezi tím nové výběhy. Šli jsme nejdřív ke slonům. Pak k žirafám. Vojta u každého výběhu četl nahlas cedulky, jako by to byly napínavé romány. „Žirafa síťovaná. Spí jen dvě hodiny denně. To je jako já ve zkouškovém.“ Nebo: „Surikata. Žije ve skupinách a má hlídku, která varuje ostatní. To je jako moje máma.“

Smála jsem se a přitom ho pozorovala. U dětí, které se tlačily k zábradlí, udělal místo. U paní s kočárkem podržel branku. U kozy v dětské zoo si klekl a nechal si od ní ožužlat rukáv mikiny, i když to byla jeho oblíbená mikina. Babička by byla spokojená. Já jsem byla víc než spokojená.

Oběd jsme si dali na lavičce u výběhu tučňáků, koláče z Moskevské a čaj z termosky. Vojta tvrdil, že tučňáci jsou jediná zvířata, která vypadají, jako by šla neustále na ples, a že je to inspirace pro každého muže. Pak se pokusil napodobit jejich chůzi a jedna holčička vedle nás se smála tak, že jí upadla zmrzlina.

Liberec je slavný bílými tygry. Chodila jsem se na ně dívat už jako malá s tátou a vždycky jsem měla pocit, že jsou z jiného světa. Velcí, tiší, s modrýma očima. Ten den ležel jeden z nich na kameni u skla a díval se na nás tak klidně, jako by věděl všechno. Vojta si stoupl vedle mě a chvíli jsme mlčeli. Pak mi řekl, že když byl malý, chtěl být ošetřovatelem tygrů. Že mu to rozmluvila babička, protože prý by ho sežrali. A že se pak dal na strojírenství, protože stroje aspoň nekoušou.

„Kousnou,“ řekla jsem. „Když do nich strčíš prst.“

„Tak vidíš. Babička měla pravdu ve všem.“

Pak jsme šli k lachtanům. Zrovna bylo krmení, kolem bazénu stál dav lidí a ošetřovatelka házela rybičky do vody. Vojta se chtěl dostat do první řady, abych dobře viděla, a tak mě vzal za ruku a propletl nás mezi dětmi až k zábradlí. Byla to první chvíle, kdy mě chytil za ruku. Nestihla jsem to ani pořádně vnímat, protože v tu chvíli jeden z lachtanů vyskočil z vody, udělal ve vzduchu otočku a dopadl zpátky tak, že celá vlna vody přistála přímo na Vojtovi.

Na mně ani kapka. Na něm všechno. Voda mu tekla z vlasů, z nosu, z mikiny. Děti okolo ječely radostí. Ošetřovatelka se smála do mikrofonu a řekla, že Kryštof si vždycky vybere toho nejhezčího diváka. Vojta tam stál, mokrý jako lachtan, a pak se ke mně otočil a úplně vážně řekl: „Myslím, že tohle je znamení. Kryštof nás schvaluje.“

Smála jsem se tak, že jsem se musela opřít o zábradlí. Pak jsem mu podala papírové kapesníky ze sáčku od koláčů a pomáhala mu utírat obličej. Stáli jsme blízko u sebe a on se na mě díval zpod mokrých vlasů a já jsem mu utírala kapky z tváře a najednou mi to vůbec nepřišlo vtipné. Přišlo mi to strašně intimní. Na chvíli se zastavil i dav kolem nás. Nebo mi to tak aspoň připadalo.

Mikinu jsme usušili v iQLANDII. Mají tam totiž expozici o počasí, kde fouká vítr jako v hurikánu, a Vojta se do toho větrného tunelu postavil v mokré mikině a nechal se vysoušet, zatímco já jsem ho natáčela na mobil a děti za námi se dožadovaly, aby už vylezl. iQLANDIA je science centrum v Liberci, kde si můžete všechno osahat, a my jsme se tam chovali jako desetiletí. Zkoušeli jsme, kdo vydrží déle na kole, které vyrábí elektřinu. Stavěli jsme mosty z dřevěných kostek. V laboratoři jsme se hádali, proč se ta modrá tekutina změnila na červenou. Vojta tvrdil, že to je chemie. Já jsem tvrdila, že to je magie. Paní lektorka nám řekla, že máme oba pravdu, a my jsme to brali jako remízu.

Humanoidní robot, který tam mluví s návštěvníky, se nás zeptal, jestli jsme pár. Vojta se na mě podíval a řekl mu, že zatím ne, ale že na tom pracujeme. Robot odpověděl, že nám přeje hodně štěstí. Myslím, že to byl první robot, který mi byl sympatický.

Navečer jsme šli pěšky zpátky na Harcov. Mlha zmizela a Ještěd nad městem svítil ve večerním slunci, ta jeho zvláštní špičatá věž jako raketa, která se chystá odletět. Šli jsme kolem radnice a přes náměstí Dr. E. Beneše, kde hrál pouliční muzikant na violoncello, a Vojta mu hodil do futrálu padesátikorunu a zeptal se ho, jestli umí něco od Beatles. Umí. Hrál Here Comes the Sun. Stáli jsme tam a poslouchali, a Vojta mi položil ruku kolem ramen, protože mu bylo v té vlhké mikině zima. Tvrdil to aspoň.

U přehrady na Harcově jsme si sedli na hráz. Voda byla klidná, v ní se odrážel Ještěd a kachny si hlasitě stěžovaly na něco, čemu jsme nerozuměli. Vojta mi vyprávěl o Panu Bramborovi, který měl údajně alergii na mrkev a slabost pro kopr. Já jsem mu vyprávěla o babičce z Jablonce a jejím pravidle o zvířatech a číšnících. Poslouchal a pak řekl, že je rád, že mu to říkám až teď, protože kdyby to věděl ráno, byl by ke koze ještě hodnější.

„Ta koza ti sežrala rukáv,“ řekla jsem.

„Ta koza byla zkouška charakteru.“

Moje spolubydlící měla ten víkend odjet domů do Turnova. Když jsme přišli ke kolejím, svítilo v našem okně jen malé světlo, které nechávám pro sebe, když se vracím pozdě. Vojta se zastavil u vchodu a nevěděl, co s rukama. Řekla jsem mu, že mikinu mu musím pořádně vysušit na topení, protože v iQLANDII to byla jen první pomoc. Pochopil to. Usmál se. Šel nahoru za mnou po schodech a mikinu jsem na topení opravdu pověsila. Vysychala celou noc.

Ráno jsem mu uvařila kávu v konvici, která dělá zvuky jako Kryštof, a snídali jsme na posteli, s výhledem na přehradu. Babička mi pak v neděli volala, jak jsem se měla. Řekla jsem jí, že jsem byla v zoo. Zeptala se, jestli sama. Řekla jsem, že s někým, kdo se hezky chová ke kozám. Babička chvíli mlčela. Pak řekla, že to je dobrý začátek. A že si mám ještě ověřit ty číšníky.