Kafe na košili

Jakub, 27 · Praha

Tu košili jsem si koupil dva dny předem. Světle modrou, lněnou, prodavačka v obchodě na Na Poříčí tvrdila, že v ní vypadám jako někdo, kdo umí vařit risotto. Neumím. Ale Bára o sobě v profilu napsala, že miluje lidi, kteří se nebojí zkoušet nové věci, a já jsem si řekl, že nová košile je pro začátek dost odvážná věc.

Psali jsme si skoro tři týdny. Začalo to hloupostí: měla na jedné fotce v ruce knížku od Hrabala a já jsem jí napsal, že Příliš hlučná samota je jediná kniha, u které jsem na gymplu opravdu brečel. Odepsala, že to je buď nejupřímnější, nebo nejvychytralejší první zpráva, jakou kdy dostala. Studuje bohemistiku na filozofické fakultě, je jí čtyřiadvacet a na fotkách má takový ten pohled, jako by se právě chystala říct něco drzého a jen čekala na správnou chvíli.

Domluvili jsme se na sobotu na třetí odpoledne v kavárně v Karlíně, kousek od Křižíkovy. Tam, kde mají velká okna, betonový pult a baristu s knírem, který vypadá, že by vám dokázal o původu zrnek vyprávět hodinu. Přišel jsem o dvacet minut dřív. Vybral jsem stůl u okna, pak ho vyměnil za stůl v rohu, pak se vrátil k oknu. Barista mě u toho sledoval s výrazem člověka, který už takových nervózních kluků viděl stovky.

Bára přišla přesně. Měla na sobě zelený svetr, džíny s vyhrnutými nohavicemi a vlasy stažené do takového rozcuchaného drdolu, který holky dělají za tři vteřiny a kluci by ho nesložili ani s návodem. Usmála se, řekla ahoj a já jsem se zvedl tak rychle, že jsem kolenem nakopl stůl.

Moje flat white, které jsem si objednal, abych vypadal, že vím, co dělám, se zakymácelo, na vteřinu zaváhalo a pak se s grácií převrhlo. Půlka skončila na stole, druhá půlka na mé nové lněné košili. Ta světle modrá barva se během okamžiku změnila na něco mezi karamelem a mapou Středočeského kraje.

Chvíli bylo úplné ticho. Pak se Bára začala smát. Ne zdvořile, ne do dlaně. Smála se tak, že se musela chytit opěradla židle, a za chvíli jsem se smál i já, protože co jiného se dá dělat, když stojíte v kavárně polití kávou před holkou, na kterou jste se tři týdny těšili.

„Tak tohle je nejlepší první dojem, jaký jsem kdy zažila,“ řekla, když popadla dech. „Aspoň vím, že nejsi nudnej.“

Barista přinesl hadr a novou kávu na účet podniku. Pořád měl ten výraz, ale teď v něm bylo i něco jako soucit. Bára si objednala čaj, prý pro jistotu, protože dvě kávy na jednom stole by byly příliš velké riziko.

Povídali jsme si o škole, o tom, že já dělám v jedné firmě na Florenci s daty a sám pořádně nevím, co přesně, o jejím spolubydlícím, který si ve Vršovicích na balkoně pěstuje chilli papričky a pojmenovává je po bývalých přítelkyních. Mluvila rychle, rukama, a když se nad něčím zamyslela, kousala se do spodního rtu. Po hodině jsem úplně zapomněl, že mám na hrudi skvrnu ve tvaru Kladna.

Kolem páté navrhla, že bychom mohli jít ven. Bylo teplé září, slunce už bylo nízko a Karlín měl ten svůj zlatý odstín, kdy i ty nové kancelářské budovy vypadají skoro romanticky. Prošli jsme Thámovou, kolem Karlínského náměstí s kostelem svatého Cyrila a Metoděje, kde na lavičkách seděly maminky s kočárky a pár kluků hrálo na kytaru.

Pak jsme sešli dolů k Vltavě. Na náplavce u Rohanského ostrova bylo plno lidí, někdo tam griloval klobásy, pejsci se honili po trávě. Bára mi vyprávěla, že když se do Prahy přistěhovala z Jihlavy, chodila sem sama po večerech a představovala si, že jednou bude mít partu, se kterou tu bude sedět a pít víno z krabice. Teď ji prý má, jen víno z krabice už nepijí, protože dospěli. Pijí ho z lahve za devadesát korun.

Cestou jsme se zastavili u stánku s langoši, protože Bára prohlásila, že romantika na lačný žaludek je jen nízká hladinka cukru. Stála tam fronta asi deseti lidí a my jsme v ní hráli hru, kterou vymyslela: každý musel o člověku před námi vymyslet jeho tajný životní příběh. Pán v kšiltovce byl podle ní bývalý tanečník z Národního divadla, který teď tajně pěstuje bonsaje. Paní s pudlem podle mě pašovala sýry z Francie. Smáli jsme se tak nahlas, že se na nás pán v kšiltovce otočil, a Bára mu úplně vážně řekla, že má krásné bonsaje. Nechápal nic. Langoše byly mastné a výborné a Bára si utírala prsty do mého rukávu, protože prý už je ta košile stejně ztracená, tak ať má aspoň smysl.

Na Štvanici jsme došli už za šera. Pod mostem byla ta stará tenisová tribuna a kus dál ostrov, kde se v létě konají koncerty. Sedli jsme si na zídku nad vodou. Bára si sundala tenisky a nechala nohy viset dolů. Řekla, že na prvním rande se většinou strašně snaží, aby byla vtipná a zajímavá, a že je to vyčerpávající. Dneska prý nemusela, protože já jsem to celé odlehčil tím, že jsem se hned na začátku polil.

„Takže to byl plán?“ zeptala se a přimhouřila oči.

„Samozřejmě,“ řekl jsem. „Zkoušel jsem to doma před zrcadlem. Tři košile padly.“

Zasmála se a opřela se mi hlavou o rameno. Ta čistá strana košile se jí zjevně líbila víc. Chvíli jsme jen tak seděli a dívali se, jak se v řece odrážejí světla z Holešovic. Někde za námi projela tramvaj a zazvonila, jako by nám chtěla něco připomenout.

Kolem desáté se zvedl vítr. Bára se otřásla a já jsem jí nabídl bundu, kterou jsem měl celý den přehozenou přes rameno. Byla na ni velká, rukávy jí sahaly přes prsty a vypadala v ní jako malá holka, co si půjčila tátovu mikinu. Řekla, že ji mi nevrátí, dokud jí neslíbím, že příště vyberu místo, kde nemají hrnky, jen kelímky s víčkem.

Šli jsme zpátky k zastávce Karlínské náměstí. Na tabuli svítilo, že jí za šest minut jede tramvaj do Vršovic. Stáli jsme pod lampou a ani jeden z nás nevěděl, co s rukama. Pak Bára vzala mou dlaň a začala mi prstem obkreslovat tu kávovou skvrnu na košili, jako by to byla mapa.

„Tady je Kladno,“ řekla. „A tady by mohla být Praha. A my jsme zhruba tady.“ Zastavila prst přesně nad mým srdcem, které v tu chvíli bušilo tak nahlas, že jsem se bál, že ho uslyší.

Tramvaj přijela. Otevřela dveře. Bára se na ni podívala, pak na mě, a pak nechala dveře zase zavřít. Tramvaj odjela do tmy a my jsme tam zůstali stát, v mé bundě a mé zničené košili, a smáli se tomu, jak je to celé trapně krásné.

„Další jede za dvanáct minut,“ řekla. „Nebo za čtyřicet. Nebo ráno. Záleží na tom, jak dobrou máš doma kávu.“

Řekl jsem jí po pravdě, že mám jen rozpustnou a že ji stejně vždycky vyleju. Chytila mě za ruku a táhla mě směrem ke Křižíkově, kde bydlím, a celou cestu mi vyprávěla, jak se dělá pořádný turek v rendlíku, jak to dělala její babička v Jihlavě, a že mi to ráno ukáže, pokud budu hodný a nebudu nic převracet.

Ta košile pak visela tři dny na opěradle židle. Nevypral jsem ji. Nevím proč. Možná proto, že ta skvrna byla první věc, na kterou Bára sáhla. Dneska je z ní hadr na kolo, ale vždycky, když ho vezmu do ruky, vidím zelený svetr, betonový pult a baristu s knírem, který nás o dva měsíce později, když jsme tam přišli spolu, pozdravil slovy: „Pro vás dneska kelímek, že jo?“