Kluziště na Masarykově náměstí

Petr, 31 · Jihlava

V prosinci je Jihlava nejhezčí. Říkám to každý rok a každý rok mi to kamarádi z Brna a z Prahy vyvracejí, protože podle nich je Jihlava jen místo, kde se na dálnici zastavuje na benzínce. Ale oni neviděli Masarykovo náměstí v prosinci. Když na něm stojí vánoční trhy, když voní svařák a trdelník a pečené kaštany, když se nad střechami měšťanských domů rozsvítí světýlka a uprostřed náměstí, mezi kašnami a morovým sloupem, postaví kluziště.

Je mi třicet jedna, pracuju jako hasič na jihlavské stanici a v zimě jezdím víc k nehodám na dálnici než k požárům. Hokej jsem hrál od šesti let v jihlavské Dukle, v žácích a pak v dorostu, a ačkoli jsem to nikam nedotáhl, na bruslích stojím jistěji než na nohou. To byl můj plán. První rande na kluzišti. Kde můžu vypadat dobře, aspoň chvíli.

Kláru jsem potkal na seznamce v listopadu. Byla zdravotní sestra na dětském oddělení v jihlavské nemocnici, bylo jí sedmadvacet a na fotkách měla kudrnaté zrzavé vlasy a úsměv, u kterého člověk zapomene, co chtěl napsat. Psali jsme si o službách a nočních směnách a o tom, že oba občas nevíme, jaký je den v týdnu. Když jsem ji pozval na kluziště, odepsala: „Jasně. Umím bruslit skvěle.“ A pak tři smajlíky, kterých jsem si nevšiml, a měl jsem.

Sešli jsme se v pátek v šest večer u Brány Matky Boží. Byla tma, mrzlo a z komínů stoupal kouř. Klára přišla v bílé bundě, s pletenou čepicí s bambulí a s bruslemi přes rameno. Bílé krasobruslařské brusle, trochu obnošené. Usmála se, pozdravila a řekla, že je strašně ráda, že jsem vybral kluziště. Že to je její nejoblíbenější sport.

Než jsme došli ke kluzišti, prošli jsme celé trhy. Klára se zastavovala u každého stánku, jako by chtěla čas zdržet. Ochutnala medovinu u pána z Telče, koupila si perníkové srdce s nápisem Jihlava, které prý dá mamince, a u stánku s dřevěnými hračkami si dlouho prohlížela malého dřevěného tučňáka na kolečkách. Řekla, že vypadá, jako by uměl bruslit líp než většina lidí. Tehdy jsem tu větu nechápal. O půl hodiny později mi došla. Prodavačka jí toho tučňáka nakonec dala za polovic, protože prý měla Klára tak smutné oči, když ho vracela. Klára ho strčila do kapsy bundy a poplácala ho, jako by to byl talisman.

Šli jsme dolů na náměstí. Trhy byly plné lidí, ze stánků hrála koleda, děti se točily na kolotoči. Kluziště svítilo uprostřed jako velké bílé zrcadlo. Klára si sedla na lavičku u mantinelu, přezula se, zavázala tkaničky s takovou pečlivostí, jako by šlo o chirurgický zákrok, a pak se postavila.

A pak si sedla. Ne úmyslně. Prostě nohy jí ujely dopředu a ona dopadla zpátky na lavičku, s tím úsměvem pořád na tváři.

„To se stává,“ řekla. „Brusle se musí zahřát.“

Druhý pokus byl lepší. Postavila se. Udělala krok. Chytila se mantinelu. Udělala druhý krok. Chytila se mě. Pak ujela jedna brusle doleva, druhá doprava a Klára by udělala provaz, kdybych ji nechytil za pas. Visela mi v náručí, obě brusle na ledě v úhlu, který nebyl anatomicky možný, a dívala se na mě zespodu s výrazem dítěte, které právě snědlo celý dort a teď tvrdí, že to byl pes.

„Tak dobře,“ řekla. „Možná jsem trochu přehnala.“

„Trochu?“

„Naposledy jsem stála na bruslích v osmi letech. Na rybníku u babičky v Batelově. Propadla jsem se do vody po kolena. Od té doby jsem je neměla na nohou.“

„A ty brusle?“

„Půjčila jsem si je od kolegyně. Řekla mi, že to je jednoduché. Že stačí se nebát.“

Smál jsem se tak, že jsem ji skoro pustil. Ona se smála taky, v mém náručí, s čepicí sklouznutou do očí, a lidé kolem nás projížděli a usmívali se. Jedna holčička, tak pětiletá, se u nás zastavila, podívala se na Kláru a řekla jí úplně vážně: „Musíš dávat nohy jako tučňák.“ A odjela. Elegantně. Pozpátku.

Takže jsem ji učil. Jako tučňáka. Držel jsem ji za obě ruce a jel pozpátku, ona se snažila jít za mnou, nohy od sebe, špičky ven, kolena pokrčená. Každé tři metry se zapotácela. Každé čtyři metry mi spadla do náruče. Po půl hodině jsem si nebyl jistý, jestli se opravdu neumí udržet, nebo jestli padá schválně. Zeptal jsem se jí. Řekla, že kdyby padala schválně, nikdy by mi to nepřiznala. Takže jsem to nevěděl. A bylo mi to jedno.

Na konci hodiny udělala celé kolo kolem kluziště sama. Pomalu, jako tučňák, s rukama roztaženýma a jazykem vyplazeným soustředěním. Jel jsem vedle ní a dělal, že se nedívám. Když dojela zpátky k mantinelu, zvedla ruce nad hlavu jako olympijská vítězka a lidé u mantinelu jí zatleskali. Opravdu. Paní s kočárkem, dva kluci s hokejkami a jeden pán s trdelníkem v ruce. Klára se uklonila a málem spadla znovu. Chytil jsem ji. Zase.

„Tohle,“ řekla, „byl nejlepší zápas mého života.“

„Byla jsi skvělá,“ řekl jsem. „Až na těch dvacet pádů.“

„Devatenáct. Jeden byl schválně.“

Podíval jsem se na ni. Usmívala se, tváře červené od mrazu, bambule na čepici se jí kývala. Nechtěla mi říct, který to byl. Dodnes mi to neřekla.

Po bruslení jsme si dali svařák ve stánku u kašny. Klára si ho držela oběma rukama a foukala do něj a vyprávěla mi o dětském oddělení. O malém klukovi, který jí každou noc kreslí obrázek hasičského auta, protože jeho táta je hasič, a o holčičce, která ji učila, jak se dělá dokonalý copánek. Já jsem jí vyprávěl o hasičině. O tom, jak jsme jednou vytahovali kočku z komína v Horní Kosově a kočka pak celou cestu dolů seděla na mé helmě. O tom, že nejvíc se bojím výjezdů k dětem. Klára přikývla. Řekla, že ona taky.

Na chvíli bylo ticho. Takové to dobré ticho, kdy dva lidé zjistí, že se bojí stejné věci.

Ke svařáku jsme si koupili ještě pečené kaštany v papírovém kornoutu. Klára je loupala zmrzlými prsty a každý druhý mi podávala, jako by to byla odměna za trenérskou práci. Řekla, že na dětském oddělení mají pravidlo: kdo je statečný, dostane nálepku. Neměla nálepku, tak mi dala kaštan. Pak vytáhla z kapsy toho dřevěného tučňáka a postavila ho na pult stánku mezi nás, jako by byl třetím účastníkem rande. Prodavač svařáku se na něj podíval, pak na nás a nalil nám ještě trochu navíc. Prý pro tučňáka.

Pak mě vzala za ruku a řekla, že mi chce něco ukázat. Vedla mě Znojemskou ulicí k domu, kde vyrůstal Gustav Mahler. Stáli jsme před ním v mrazu a Klára mi vyprávěla, že tu jako malý kluk poslouchal vojenské kapely na náměstí a pak z nich dělal symfonie. Že když byla na gymplu, chodila sem na koncerty a vždycky si představovala, že jednou bude mít někoho, s kým tu bude stát a poslouchat. Nikdy s nikým takovým tu nestála. Až dneska.

„Ale teď nic nehraje,“ řekl jsem.

„Hraje,“ řekla. A opravdu. Z pootevřeného okna ve druhém patře vedlejšího domu se ozýval klavír. Někdo tam cvičil. Bylo to pomalé, trochu falešné, a strašně krásné.

Políbil jsem ji. Nebo ona mě. Pořád se o tom přeme. Chutnala po svařáku a skořici a zima nám oběma štípala tváře a klavír z okna dohrál a začal znovu od začátku, jako by i ten neznámý pianista chtěl, aby ta chvíle nekončila.

Doprovodil jsem ji domů na Horní Kosov, protože bydlí v tom samém domě, ze kterého jsem kdysi sundával kočku z komína. Tohle jsme zjistili až u vchodu. Klára se smála tak, že nemohla odemknout. Pozvala mě nahoru na čaj. Řekla, že kočka se od té doby jmenuje Hasič a že mě musí poznat. Poznala mě. Sedla si mi na hlavu. Klára říká, že to je znamení.

Bruslit se od té doby naučila. Trochu. Chodíme na kluziště každý prosinec. A pořád mi neřekla, který pád byl schválně.