Průvodce po Hradci

Tereza, 28 · Hradec Králové

Přestěhovat se do nového města v osmadvaceti je zvláštní. Už nejste studentka, která se na koleji seznámí s polovinou chodby za jeden večer. A ještě nejste ta paní, která se s každým dá do řeči v řeznictví. Jste někde mezi. Máte novou práci, nový byt, patnáct krabic s nápisem KUCHYŇ – OPATRNĚ a vůbec nikoho, komu byste mohli zavolat, že jdete na pivo.

Do Hradce Králové jsem se přestěhovala z Plzně kvůli práci ve fakultní nemocnici. Dělám radioložku, přesněji radiologickou asistentku, což znamená, že celý den koukám lidem dovnitř a večer nemám s kým mluvit. Byt jsem našla na Pražském Předměstí, ve druhém patře činžáku s balkonem do ulice. První týden jsem jen chodila do práce, vracela se domů, jedla těstoviny přímo z hrnce a dívala se z balkonu na lidi, kteří vypadali, že se všichni znají.

V pátek večer jsem to vzdala. Otevřela jsem aplikaci, kterou jsem si stáhla ještě v Plzni a pak ji smazala, a znovu si ji stáhla. Nastavila jsem okruh deset kilometrů. A pak jsem napsala klukovi, který měl na profilu fotku s pivem na nějakém mostě nad řekou a pod tím větu: „Rodilý Hradečák. Znám každou lavičku.“

Napsala jsem mu přesně tohle: „Ahoj, jsem tu týden a neznám nic. Nechci rande, nechci nic vážného. Chci jen, aby mi někdo ukázal město. Platím pivo.“

Odpověděl za čtyři minuty: „To je nejpoctivější zpráva, jakou jsem tu dostal. Dnes v sedm u Bílé věže? Pivo platím já, protože jsem místní a mám povinnost.“

Jmenoval se Marek, bylo mu jednatřicet a učil dějepis na gymnáziu. To mi prozradil hned, jak jsme se potkali pod Bílou věží na Malém náměstí, protože prý se lidi ptají, proč ví tolik o historii, a on to chce mít z krku. Byl vyšší než já, s kulatými brýlemi a flanelovou košilí a vypadal přesně jako učitel dějepisu, kterého by si holky z maturitního ročníku potají fotily.

„Tak začneme,“ řekl a ukázal nahoru na věž. „Bílá věž. Sedmdesát dva metrů. Uvnitř je zvon Augustin, druhý největší v Česku. Když zazvoní, uslyšíš ho až v Plotišti. To je vesnice, kterou zatím neznáš, ale jednou tam pojedeš na kole a budeš si vzpomínat na mě.“

Rozesmála jsem se. Byl to ten typ humoru, který mám nejradši, suchý a trochu ujetý. A tak začala prohlídka.

Na Velkém náměstí mi ukázal katedrálu svatého Ducha, jezuitský kostel, Pospíšilovy domy s podloubím a morový sloup. Vyprávěl mi o tom, že Hradec byl královské věnné město, že ho dostávaly české královny jako svatební dar. Řekl, že kdyby se dnes ještě dávala města jako svatební dar, chtěl by aspoň Náchod. Řekla jsem mu, že Náchod je moc, že by mi stačil Jaroměř. Tvrdil, že mám skromné nároky, a že se to hodí k lidem, kteří jedí těstoviny přímo z hrnce. Nevěděla jsem, jak to ví. Pak jsem si uvědomila, že jsem mu to napsala ve třetí zprávě.

Scházeli jsme dolů po schodech ke Labi. Marek mi ukazoval průchody, uličky a malé dvorky, kam by mě nikdy nenapadlo zajít. Tady bydlela jeho první láska. Tady se na gymplu schovával, když měl chodit na fyziku. Tady se prý jednou v noci ztratila babička jeho kamaráda a našli ji ráno v cukrárně, kde snídala věneček. Nevěděla jsem, co z toho je pravda a co si vymýšlí, ale bylo mi to jedno. Poprvé za týden jsem se smála nahlas.

U Labe bylo ještě světlo. Na nábřeží seděli lidi s nohama přes zídku, pili pivo z plechovek a pouštěli si hudbu z malých reproduktorů. Marek mě vzal přes Pražský most na druhou stranu, k Muzeu východních Čech. Stála jsem před tou budovou s otevřenou pusou. Červené cihly, zelená měď, velké sochy u vchodu. Kotěra, řekl Marek. Hradec je město architektů, Kotěra a Gočár. Dva nejlepší kluci, co tu kdy něco postavili.

„A ty jsi třetí?“ zeptala jsem se.

„Já jsem první, kdo ti to ukázal. To se počítá.“

Pak jsme šli do Jiráskových sadů. To je park na soutoku Labe a Orlice, plný starých stromů, cestiček a malých zákoutí, kde se schovávají zamilované páry a důchodci s pejsky. Seděli jsme na lavičce pod vysokým dubem a Marek řekl, že tohle je jeho oblíbená lavička. Zeptala jsem se, jestli sem vodí všechny holky z aplikace. Řekl, že ne. Že sem vodí jen ty, které mu napíšou, že nechtějí rande. Protože ty jsou nejzajímavější.

Setmělo se a v parku rozsvítili lampy. Seděli jsme tam dlouho a povídali si. Už ne o Hradci, ale o nás. Marek mi vyprávěl, že se před rokem rozešel s přítelkyní, se kterou byl sedm let, a že od té doby se nechce vázat, protože se teprve učí být sám. Že je to zvláštní, ale že se mu to líbí. Že si poprvé v životě vaří, co chce, a čte, co chce, a nikomu nemusí vysvětlovat, proč si koupil třetí knihu o třicetileté válce.

Řekla jsem mu, že přesně tohle mám teď já. Že jsem přijela do Hradce, abych začala úplně od nuly. Že nechci nikoho, kdo by mi říkal, jak si mám zařídit byt. Že chci být chvíli jen sama se sebou a zjistit, jestli se mám ráda.

„A máš?“ zeptal se.

„Dneska jo,“ řekla jsem. „Dneska docela jo.“

Pivo jsme si nakonec dali v malé hospodě na Palackého. Pak ještě jedno. Marek mi nakreslil na tácek plán Hradce se všemi místy, kam musím jít: pekárnu na Masarykově náměstí, kde dělají nejlepší koblihy, kino Centrál, kde hrají staré filmy, a Stříbrný rybník, kam se jezdí koupat. Pod plán napsal: „Mapa pro Terezu. Platí navždy.“

Kolem půlnoci jsme stáli na chodníku a oba jsme věděli, že bychom se měli rozloučit. Tak zněla dohoda. Prohlídka, pivo a nashledanou. Žádné rande, nic vážného. Jenže ten večer byl tak lehký a tak dobrý, že ani jeden z nás nechtěl, aby skončil.

„Můj byt je deset minut odsud,“ řekla jsem. „Má patnáct krabic a jeden hrnec. A ještě jsem ti neukázala balkon.“

Marek se usmál. „To je nejpoctivější pozvání, jaké jsem kdy dostal.“

„Pořád to není rande,“ upozornila jsem ho.

„Samozřejmě, že ne,“ řekl. „Je to exkurze.“

Šli jsme po Gočárově okruhu, přes most a ulicemi, které jsem teď už trochu znala. Na balkoně jsme vypili poslední dvě piva z mé lednice a Marek mi ukazoval hvězdy, protože prý dějepisáři musí umět i souhvězdí, jinak by nevěděli, jak se orientovali staří mořeplavci. Nevím, jestli to byla pravda. Ale když mi ukazoval Velký vůz, stál za mnou a rukou mi vedl tu mou, a v tu chvíli mi bylo jedno, jestli ukazuje správně.

Byla to jedna noc. Nikdo nic neslíbil. Ráno mi pomohl vybalit dvě krabice s kuchyní, protože řekl, že když už tu spal, měl by něco odpracovat. Pak odešel na gympl, kde měl mít v sobotu dopoledne seminář, a já jsem stála v kuchyni mezi novými hrnky a smála se, protože jsem poprvé od příjezdu měla pocit, že bydlím tady, v Hradci, a ne jen přespávám.

Marek mi ten týden napsal jen jednou. Fotku lavičky pod dubem v Jiráskových sadech a pod ní otázku: „Pořád se máš ráda?“ Odepsala jsem, že pořád. Tácek s mapou mám připíchnutý na lednici. Do pekárny na Masarykově náměstí chodím každou sobotu. A když jdu kolem Bílé věže a zvon Augustin zrovna zvoní, vždycky se usměju. Ne proto, že bych na někoho čekala. Ale proto, že tohle město mi někdo ukázal přesně tak, jak jsem to potřebovala. Bez závazků. A se vším.