Kvíz na Americké

Adéla, 25 · Plzeň

V Plzni se v úterý večer hrají kvízy. Kdo tu studuje, ten to ví. V jedné kavárně na Americké třídě, kousek od náměstí Republiky, se každé úterý v sedm sejde deset týmů, dostanou papíry a propisky a dvě hodiny se hádají o to, kolik nohou má stonožka, kdo namaloval Slovanskou epopej a ve kterém roce se v Plzni poprvé uvařil ležák. Poslední otázku umí v Plzni každý. Ostatní už méně.

Je mi dvacet pět, dělám magistra z anglistiky na Západočeské univerzitě a jsem kapitánka týmu Knedlíci. Tým jsme založili v prváku s mými spolubydlícími z koleje na Borech, s Terkou, Ondrou a Vaškem, a od té doby jsme nevynechali skoro ani jedno úterý. Jsme dobří. Máme pokryté dějiny, filmy, hudbu i sport. Vašek zná všechna hlavní města světa, Terka všechny seriály, Ondra všechno o hokeji a já všechno, co je napsané v knihách. Přesto jsme za dva roky nevyhráli ani jednou. Protože každé úterý tam sedí oni.

Tým Rozumbradi. Čtyři kluci z fakulty aplikovaných věd, kteří vědí úplně všechno o fyzice, chemii a matematice, a k tomu mají kapitána, který ví všechno ostatní. Jmenuje se Radim. Je mu dvacet šest, dělá doktorát z kybernetiky a má takový ten nesnesitelný úsměv, když čte správnou odpověď nahlas dřív, než ji moderátor stihne vyhlásit. Každé úterý vyhrávají. Každé úterý jim tleskáme. Každé úterý to Vašek komentuje slovy, která bych tu nerada opakovala.

Nesnášeli jsme je. Tedy, oficiálně. Oficiálně jsme je nesnášeli všichni čtyři a na kolejích jsme o nich vyprávěli historky, které byly napůl vymyšlené. Neoficiálně jsem si já začala všímat, že Radim má modré oči, že si při přemýšlení kouše konec propisky a že když neví odpověď, podívá se přes celou kavárnu k našemu stolu. Ke mně. Jako by chtěl vědět, jestli ji vím já.

Jednou jsem to věděla. Otázka zněla, jak se jmenovala manželka Williama Shakespeara. Rozumbradi to nevěděli. Knedlíci ano. Anne Hathaway. Moderátor to vyhlásil a Radim se na mě otočil a pomalu, úplně vážně, mi zatleskal. Jen on. Jen mně. Vašek z toho byl nešťastný týden.

Pak přišlo to úterý v listopadu. Rozumbradi zase vyhráli, o dva body. Při odchodu se Radim protáhl kolem našeho stolu, jako každý týden, a řekl jen: „Hezký výkon, Knedlíci.“ Vašek zavrčel. Terka obrátila oči v sloup. A já jsem doma na kolejích zjistila, že mám v kapse kabátu tácek od piva. Na zadní straně bylo propiskou napsané: „Otázka za deset bodů: Šla bys se mnou v sobotu do Techmanie? Nikdo se to nesmí dozvědět. R.“

Neřekla jsem to nikomu. Terka by mě zabila, Vašek by mě vyloučil z týmu a Ondra by to řekl Terce. Napsala jsem Radimovi na číslo, které bylo pod podpisem napsané úplně malinkými číslicemi: „Odpověď zní ano. Ale pokud to prozradíš, vypadneš z kvízu navždy.“ Odepsal smajlíkem s prstem na puse.

V sobotu v deset jsem stála před Techmanií. To je science centrum v bývalém areálu Škodovky, ve staré tovární hale s cihlovými zdmi a obrovskými okny. Rozhlížela jsem se, jestli mě nikdo nevidí, jako bych šla na tajnou schůzku do jiné zpravodajské služby. Radim přišel s kapucí přes hlavu a ve slunečních brýlích. V listopadu. Byl to nejnápadnější převlek, jaký jsem kdy viděla.

„Myslel jsem, že to bude vtipné,“ řekl a sundal si brýle. „Je to vtipné?“

„Je to trapné,“ řekla jsem.

„Tak to je dobře. Trapné je lepší než nudné.“

V Techmanii jsme strávili čtyři hodiny. A zjistila jsem, že Radim není vůbec takový, jaký je v úterý v kavárně. Byl tichý, zvědavý, vtipný jinak než nahlas. U každého exponátu mi vysvětloval, jak funguje, ale nikdy tak, abych si připadala hloupá. U planetária mi ukázal souhvězdí, která mají anglická jména, a zeptal se mě, jestli vím, odkud pochází to jméno. Věděla jsem. Byla to jediná věc, kterou jsem tam věděla líp než on. Tvářil se, jako by mu to udělalo radost.

Na obřím magnetu jsme zkoušeli, kdo vydrží déle držet kovovou kouli ve vzduchu. Ve virtuální realitě jsme spolu letěli vesmírnou lodí a on do mě vrazil, protože se nemohl přestat smát. U Van de Graaffova generátoru se mi postavily vlasy do všech stran a on mě vyfotil. Ta fotka je strašná. Mám ji dodnes. Je to moje nejoblíbenější fotka.

Na kávu jsme šli do malé kavárny v Jungmannově ulici. Radim ji vybral, protože tam prý nechodí nikdo z fakulty ani z kvízu. Seděli jsme v rohu u okna, s horkou čokoládou a štrúdlem, a on mi řekl pravdu. Že si mě všiml už v prvním semestru, kdy jsme začali chodit na kvízy. Že každé úterý se těšil ne na výhru, ale na to, jak se budu mračit, když vyhrají. Že ten tácek psal tři týdny, a pokaždé ho pak vyhodil, protože se bál.

„Proč jsi to nakonec udělal?“ zeptala jsem se.

„Protože jsem věděl odpověď na Shakespeara,“ řekl. „Anne Hathaway. Věděl jsem to. Schválně jsem to nenapsal. Chtěl jsem vidět, jak se budeš radovat.“

Nevěděla jsem, jestli ho mám praštit, nebo políbit. Nakonec jsem udělala obojí. Nejdřív lehce do ramene. Pak přes stůl, přes horkou čokoládu, a málem jsem ji převrhla. Paní za pultem se tvářila, že se dívá jinam, a potichu přidala hudbu.

Pak jsme si objednali ještě jednu čokoládu a hráli vlastní kvíz. Jen my dva. On se ptal na knihy, já na fyziku. Nevěděl, kdo napsal Janu Eyrovou, a tvrdil, že to určitě byl nějaký Brontë, což byla vlastně pravda, jen nevěděl který. Já jsem nevěděla, proč je nebe modré, a tvrdila jsem, že protože se v něm odráží moře. Radim se smál tak, že se na nás paní za pultem podívala znovu. Vysvětlil mi rozptyl světla a kreslil mi u toho na ubrousek šipky a vlnovky. Ten ubrousek mám schovaný v knize Jana Eyrová. Na straně, kde se Jana poprvé potká s panem Rochesterem.

Zbytek odpoledne jsme se procházeli po Plzni tak, aby nás nikdo neviděl. Přes Kopeckého sady, kolem Velké synagogy, podél Radbuzy až k Borskému parku. Kdykoli jsme potkali někoho, kdo vypadal jako student, Radim mě chytil za ruku a táhl mě do průjezdu, jako bychom byli ve špionážním filmu. Většinou to byli úplně neznámí lidi. Jednou to byla opravdu Terka. S nákupní taškou z Tesca. Schovali jsme se za sloup a ani nedýchali, dokud nezmizela za rohem. Pak jsme se smáli tak, že jsme se museli posadit na obrubník.

Večer mě doprovodil na Bory. Ne až ke kolejím, ale k benzínce naproti, protože z oken koleje by nás někdo mohl vidět. Rozloučili jsme se za stojanem s mycím prostředkem na okna. Byl to ten nejméně romantický a nejkrásnější polibek na rozloučenou, jaký jsem kdy zažila.

Tajné jsme to udrželi do Vánoc. V úterý jsme hráli dál, každý u svého stolu, a mračili se na sebe přes kavárnu. Jen jsme si pod stolem posílali zprávy. Jednou mi Radim napsal odpověď na otázku, kterou jsme nevěděli. Neopsala jsem ji. Byla bych podvodnice. Ale dojalo mě to.

Na posledním kvízu před Vánoci jsme Rozumbrady porazili. Poprvé. O jeden bod. Na poslední otázku, kdo je autorem Babičky, jsme napsali Božena Němcová. Oni napsali Karel Jaromír Erben. Vašek skákal po židli, Terka brečela radostí, Ondra objímal moderátora. A já jsem se podívala přes kavárnu na Radima. On jen pokrčil rameny a usmál se. Věděl to. Samozřejmě, že to věděl.

Knedlíkům jsem to řekla v lednu. Vašek se se mnou týden nebavil. Pak řekl, že Radim může chodit na naše kolejní večírky, ale jen pod podmínkou, že přestane vyhrávat. Radim to odmítl. Pořád vyhrává. Jen ne tehdy, když se na něj u poslední otázky podívám.