Paddleboard na Mosteckém jezeře

Veronika, 26 · Most

Když řeknete někomu z Prahy, že jste z Mostu, podívá se na vás s takovým tím soucitem. Jako byste řekli, že bydlíte v dole. Což je vtipné, protože polovina Mostu opravdu kdysi byla v dole. Staré město zbourali kvůli uhlí, zůstal jen děkanský kostel, který v sedmdesátých letech přesunuli po kolejích skoro kilometr daleko, a my ostatní jsme vyrostli v panelácích, které na fotkách vypadají šedě, ale v létě jsou kolem nich stromy a dětská hřiště a babičky na lavičkách, co vědí o všech všechno.

Je mi šestadvacet, dělám zdravotní sestru v mostecké nemocnici, na interně, a na rande moc nechodím. Ne, že by nebyl zájem. Ale po dvanáctihodinové směně člověk nemá sílu vymýšlet, co si oblékne a o čem bude mluvit. Proto mě Radek zaujal. V profilu neměl žádné fotky z posilovny ani s tygrem. Měl jednu, kde stojí na paddleboardu uprostřed jezera, v pozadí Hněvín, a pod tím napsal: „Instruktor paddleboardu o víkendech. Naučím tě to za deset minut, nebo ti koupím zmrzlinu.“

Napsala jsem mu, že zmrzlinu mám radši než sport. Odepsal, že to je fér, ale že ho nejdřív musím nechat, aby mě to naučil, jinak by to byl podvod na spotřebiteli.

Mostecké jezero je u nás novinka. Kdysi tam byl lom Ležáky, velká díra v zemi, ze které se těžilo uhlí. Pak ji zatopili, dlouho se čekalo, až se voda usadí, a teď je tam jezero s pláží, cyklostezkou kolem dokola a vodou tak čistou, že vidíte na dno, až na to, že dno je někde hodně hluboko. Místní tam jezdí na kolech, na bruslích, s kočárky. A od loňska i na paddleboardech.

V sobotu v deset ráno jsem stála na pláži v plavkách a kraťasech, s ručníkem přes rameno, a Radek už čekal u vody se dvěma prkny. Byl opálený, s vlasy vybělenými od slunce, v neoprenových botičkách, které vypadaly jako ponožky pro žáby. Usmál se, podal mi pádlo a začal vysvětlovat. Jak se klečí. Jak se pomalu vstává. Jak se dívá na horizont, ne na nohy. Jak se pádluje, aby prkno nejelo do kruhu.

Mluvil tak sebejistě, že jsem mu věřila všechno. Pak si stoupl na své prkno, aby mi to předvedl. Zvedl pádlo. Otočil se ke mně s úsměvem. A v tu chvíli kolem projel člun vodních záchranářů, vlna dorazila k nám, prkno se zhouplo a Radek s tím úsměvem pořád na tváři zmizel pod vodou.

Vynořil se asi po dvou vteřinách. Voda mu tekla z vlasů do očí a pádlo plavalo metr od něj. Podíval se na mě. Já jsem stála na břehu a nemohla jsem mluvit, protože jsem se smála tak, že jsem se musela opřít o vlastní prkno. Pak jsem ztratila rovnováhu a sedla si zadkem do mělké vody. Teď se smál on.

„To byla ukázka,“ řekl, když jsme se oba trochu uklidnili. „Jak nepadat. Teď víš, co nedělat.“

Naučil mě to za dvacet minut. Takže technicky vzato mi dlužil zmrzlinu. Ale když jsem konečně stála na prkně, opatrně, s koleny pokrčenými a pádlem v rukou, a pod sebou jsem viděla tu průzračnou zelenou vodu, ve které se leskly kameny a malé rybky, zapomněla jsem na zmrzlinu, na směny, na všechno.

Pádlovali jsme podél břehu, pomalu, vedle sebe. Z vody bylo vidět všechno. Na jedné straně Hněvín se svou rozhlednou a hradem, na druhé komíny elektrárny v dálce a nad tím vším Krušné hory, modré v oparu. Radek mi vyprávěl, že je elektrikář, že pracuje v chemičce v Litvínově a že paddleboard ho naučil kamarád z Chomutova, který mu tvrdil, že na vodě se člověk nemůže zlobit. Zkoušel to prý na své bývalé přítelkyni. Nefungovalo to. Zlobila se i na vodě.

Já jsem mu vyprávěla o nemocnici. O pacientech, kteří mi po operaci nabízejí za ošetření švestky ze zahrádky. O paní z Janova, která mi každý týden volá, jestli už mám chlapa, protože ona by měla vnuka. O tom, že moje máma se narodila ve starém Mostě, v domě, který zbourali, a že mi o něm vyprávěla tolik, že si ho pamatuju, i když jsem ho nikdy neviděla.

Uprostřed jezera jsme si na prknech sedli a nechali se unášet. Slunce pálilo, voda se leskla a Radek se natáhl, chytil okraj mého prkna a přitáhl ho k sobě, takže jsme se dotýkali boky. Řekl, že to je kvůli bezpečnosti. Že kdybych spadla, musí být blízko. Řekla jsem mu, že spadl on, ne já. Tvářil se uraženě. Pak se naklonil a já jsem si myslela, že mě políbí, ale on mi jen z vlasů vytáhl malé pírko, které mi tam přistálo od racka. Byla jsem zklamaná asi čtyři vteřiny. Pak se naklonil znovu.

Ten polibek chutnal po jezeře a po opalovacím krému a oba jsme se u toho snažili nespadnout do vody. Nespadli jsme. Radek tvrdil, že to je důkaz, že je dobrý instruktor.

Na pláži mezitím přibývalo lidí. Rodiny s dětmi stavěly hrady z písku, skupina důchodkyň v barevných plavkových čepicích plavala v řadě podél bójí jako synchronizované labutě a nějaký pán rozkládal slunečník tak dlouho, až mu ho vítr odnesl do vody. Radek se omluvil, zapádloval pro něj a vrátil ho pánovi s úklonou. Pán mu na oplátku nabídl okurku ze sklenice. Radek ji přijal, protože prý se odmítat nemá, a pak ji snědl vestoje na prkně, bez jediného zakolísání. Pozorovala jsem ho a napadlo mě, že kluk, který dokáže jíst kyselou okurku na paddleboardu a přitom vypadat důstojně, zvládne v životě ledacos. Když se vrátil, zeptal se mě, proč se usmívám. Řekla jsem, že kvůli okurce. Nepochopil to. Nevadilo to.

Odpoledne jsme vrátili prkna a šli na zmrzlinu do stánku u pláže. Vzala jsem si pistáciovou a malinovou. Radek si vzal vanilkovou, což jsem mu vyčetla, protože vanilka je nejnudnější zmrzlina na světě. Řekl, že vanilka je základ, na kterém se dá stavět, a že on je taky takový. Nevýrazný, ale spolehlivý. Pak dodal, že mi to řekl, abych neměla velká očekávání, a že doufá, že je stejně překoná.

Navečer mě vzal k děkanskému kostelu. Byl to jeho nápad. Řekl, že tam jezdí, když má pocit, že je všechno nemožné. Stáli jsme před tou gotickou stavbou, která kdysi stála úplně jinde, a Radek mi vyprávěl, jak ji v sedmdesátých letech posunuli po kolejích rychlostí pár centimetrů za minutu. Trvalo to skoro měsíc. Celý svět se na to díval. A kostel to přežil, ani jedna prasklina.

„Takže když se dá přestěhovat kostel,“ řekl, „dá se přestěhovat cokoli. I člověk z jednoho života do jiného.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Tak jsem ho vzala za ruku. Byla teplá a trochu drsná od pádla.

Večer jsme skončili u něj na balkoně v Zahražanech, v jednom z těch paneláků s výhledem na Hněvín, kde měl čtyři truhlíky s rajčaty a jedno lehátko. Otevřel lahev vína od kamaráda z Mělníka a udělal toasty se sýrem, protože víc v lednici neměl. Seděli jsme tam, dokud se nesetmělo, a počítali světla na Hněvíně. Jedno, dvě, deset. Když jsme došli k patnácti, Radek řekl, že v neděli taky neděláme nic a že se můžeme na jezero vrátit ráno. Nebo se nemusíme vracet vůbec. Že mi nechá vybrat.

Vybrala jsem. Ráno jsme se na jezero stejně vrátili, ale až kolem poledne, a on mi cestou koupil tu dlužnou zmrzlinu. Pistáciovou. Spadla jsem ten den do vody čtyřikrát. On ani jednou. Tvrdil, že to je proto, že teď už má důvod stát rovně.

Máma mi pak v úterý volala, jestli jsem opálená, protože mě paní z Janova viděla na jezeře s nějakým klukem. Most je prostě malý. Ale poprvé mi to vůbec nevadilo.