Pláštěnka ve Vítkovicích

Eliška, 25 · Ostrava

Eliška věděla, že na Colours of Ostrava prší. Pršelo tam vždycky, aspoň jeden den z těch čtyř, to byla skoro tradice, stejně jako fronty na langoše a lidi, kteří se v sobotu ráno probouzejí ve stanech na parkovišti a nevědí, jak se jmenují. Přesto si do Dolních Vítkovic vzala jen tenkou džínovou bundu a bílé tenisky. Bylo jí pětadvacet, pracovala v marketingu jedné firmy v centru Ostravy, na Stodolní ji znali barmani jménem a měla za to, že festival v dešti už ji ničím nepřekvapí.

V pátek večer, kolem deváté, se nad vysokou pecí zatáhlo tak, že obloha vypadala jako mokrá plechovka. Eliška stála s kamarádkami Terkou a Míšou u hlavní stage a čekaly na kapelu, na kterou se těšily celý rok. Pak přišel první hrom, a hned za ním voda. Ne déšť, voda. Lidé se rozutekli pod stany, pod ocelové konstrukce, pod cokoli. Dav Elišku odnesl doleva, Terku a Míšu doprava, a za dvě minuty byla sama, mokrá do posledního vlasu, pod rezavým potrubím vysoké pece číslo jedna, s telefonem, který ukazoval jednu čárku signálu a čtyři procenta baterie.

„Tohle je nejhezčí místo na celém festivalu, víš to?“ ozvalo se vedle ní.

Otočila se. Kluk, tak osmadvacet, tmavé vlasy slepené deštěm, na sobě průhlednou pláštěnku za padesát korun ze stánku u vstupu. Stál pod stejným kusem potrubí a díval se nahoru, do té spleti trubek a lávek, kde svítila modrá a fialová světla. Bolt Tower nad nimi zářila jako maják.

„Nejhezčí místo, kde se dá utopit,“ řekla Eliška a vyždímala si konec copu. Z vlasů jí steklo tolik vody, že by se tím dal zalít menší záhon.

Zasmál se. Jmenoval se Ondra, byl z Brna a na Colours jezdil každý rok, i když vždycky přísahal, že naposledy. Rozepnul pláštěnku, která byla obrovská, jedna z těch, co se prodávají v jedné velikosti pro všechny, a podržel ji jako stan. „Vejdou se sem dva lidi. Ověřil jsem si to loni s kamarádem, ale ten byl větší než ty.“

Normálně by odmítla. Normálně by řekla díky, to je dobrý, a pak by čtyřicet minut mrzla a nadávala. Ale nebylo normálně. Byl festival, byla mokrá, hrála muzika a ten kluk se smál tak, jak se smějí lidé, kteří nic nechtějí a všechno jim přijde legrační. Vlezla pod pláštěnku.

Uvnitř bylo teplo a vonělo to deštěm, igelitem a trochu jeho parfémem, něčím dřevitým. Stáli těsně u sebe, jeho ruka držela okraj pláštěnky nad její hlavou a déšť bubnoval na plast jako na střechu malého domku. Hlavní stage začala hrát. Někdo z kapely do mikrofonu zakřičel, že Ostrava je nejlepší publikum na světě, protože jen Ostraváci tancují v bahně, jako by to byl parket.

Tancovali taky. Pod pláštěnkou se to moc nedalo, tak ji po chvíli Ondra prostě sundal a hodil přes rameno a oni tancovali v dešti, mokří a úplně šťastní, bosí, protože Eliška už ty bílé tenisky stejně dávno vzdala a nesla je v ruce jako trofej. Kolem nich tancovaly stovky lidí. Nikdo nikoho neznal a všichni se znali.

Když déšť přestal, byla skoro půlnoc. Vítkovice se leskly, ocel, mokré cihly staré koksovny, kaluže, ve kterých se odrážela světla z pódií. Ondra navrhl, že by mohli vyjet na Bolt Tower, ten vyhlídkový nástavec na vrcholu vysoké pece, protože odtamtud je prý vidět celá Ostrava. Eliška mu řekla, že Ostravu vidí každý den z okna kanceláře a že moc romantická není. Vyjeli nahoru stejně.

Nahoře byla malá kavárna a bar, a tam, ve výšce sedmdesáti metrů nad zemí, s výhledem na Hlubinu, na světla Poruby v dálce a na tmavé siluety Beskyd, si objednali dvě skleničky šumivého vína. Barmanka se na ně podívala, na dva mokré lidi s bahnem až po kolena, jedny boty v ruce, a řekla jen: „Colours, co?“

Povídali si. O tom, že Ondra dělá zvukaře a že na festivalech se většinou dívá na kapely zezadu a letos je poprvé vidí zepředu. O tom, že Eliška se chystá na podzim na půl roku do Lisabonu a že se jí trochu stýská po věcech, které ještě ani neopustila. O tom, že ani jeden z nich teď nechce nic vážného. Ondra to řekl první, klidně a bez vytáček, a Eliška se rozesmála, protože to chtěla říct přesně v tu samou chvíli.

„Takže jedna noc,“ řekla a ťukla svou skleničkou o jeho.

„Jedna noc,“ přikývl. „A zítra mi nemusíš psát. Ale můžeš mi poslat fotku těch tenisek, jestli je vůbec dostaneš čistý.“

Než odešli z areálu, zastavili se ještě u stánku s bramboráky, protože Ondra tvrdil, že festival bez bramboráku se nepočítá a že by to musel nahlásit pořadatelům. Stánkař, starší pán s ostravským přízvukem tak silným, že by se dal krájet, jim do papíru přidal dva navíc, „bo ste mokři jak myši“. Jedli je vestoje u zábradlí nad Hlubinou, prsty se jim leskly od tuku a Eliška poprvé za celý večer zkontrolovala telefon. Terka psala, že s Míšou jsou v bezpečí pod stanem u menší stage a že jestli Eliška někoho potkala, ať ho nepouští. Ukázala zprávu Ondrovi. Ten si ji přečetl, vzal jí telefon z ruky a napsal za ni odpověď: „Nepustí.“ Pak jí ho vrátil a tvářil se úplně nevinně. Eliška se smála a zprávu nesmazala.

Eliška bydlela na Mariánských horách, v bytě po babičce, se starými parketami a oknem do dvora, kde rostla obrovská lípa. Ondra měl spát ve stanu na festivalovém kempu, který byl podle jeho slov teď spíš akvárium. Taxík je vezl mokrými ulicemi, kolem Karoliny a Nové Karoliny, přes Nádražní, kde ještě v tuhle hodinu svítily kebaby a lidé z festivalu se vraceli domů v pláštěnkách jako průvod duchů.

Cestou se jí Ondra ptal na nesmysly. Jaké bylo její první CD. Jestli věří na horoskopy. Jestli by radši uměla létat, nebo být neviditelná. Ona odpovídala a smála se a držela ho za ruku, protože to přišlo samo, bez přemýšlení, stejně jako tanec v dešti. Taxikář měl puštěné Rádio Čas a zpíval si potichu s Olympicem.

V bytě po babičce bylo teplo a ticho. Eliška mu podala ručník a pro sebe vytáhla druhý, a chvíli se jen dívali na sebe, dva lidi s mokrými vlasy v předsíni se zrcadlem v dřevěném rámu. Ondra jí z vlasů opatrně vytáhl malý lístek, který jí tam nějak uvízl při tanci. Zelený, z lípy. Podal jí ho, jako by jí dával dárek.

Byla to jedna noc a ani jeden z nich nepředstíral, že je to něco jiného. Právě proto byla tak lehká. Nic se nemuselo slibovat, nic se nemuselo vysvětlovat, nikdo se nemusel bát, jestli se ozve. Venku se znovu rozpršelo a kapky ťukaly na parapet a lípa ve dvoře šuměla, a to bylo to poslední, co Eliška z té noci vnímala jasně. Zbytek si nechala pro sebe.

Ráno uvařila kávu v babiččině moka konvičce, která syčela jako lokomotiva. Ondra seděl na parapetu v tričku a díval se na lípu. Nasnídali se rohlíky s máslem a marmeládou od sousedky, pak ho Eliška doprovodila na tramvaj na Mariánském náměstí. Rozloučili se krátce. Pusa na tvář, úsměv, žádné sliby.

Tenisky už nikdy úplně bílé nebyly. Eliška mu poslala fotku v říjnu z Lisabonu, kde je měla na nohou na schodech v Alfamě. Napsala pod ni jen „Vítkovice pořád drží“. Odepsal smajlíkem deštníku a tím to skončilo. Přesně tak, jak to oba chtěli.

Na Colours jezdí dál. Každý rok. Pokaždé si bere jen tenkou bundu, žádnou pláštěnku. Terka a Míša se tomu smějí a říkají jí, že je nepoučitelná. Eliška jim neodpovídá. Jen se, když se nad vysokou pecí začne zatahovat, na chvíli zastaví pod tím rezavým potrubím a dívá se nahoru, kde svítí modrá světla. Nikoho nečeká. Jen si vzpomíná, a to jí stačí.